Jiří a Markéta Královcovi

Poster prezentovaný na 8. Evropském kongresu Evropské asociace federací katolických lékařů Současná medicína a náš obraz člověka, Praha, 5. - 9. června 1996

1. Obraz člověka o medicíně

Podobně, jako existuje určitý obraz, jejž má medicína o člověku, existuje také obraz, jejž má člověk o medicíně - v něčem vidí její poslání, něco od ní očekává, nějak se vůči ní vymezuje.

Povaha obou těchto (a mnoha dalších) obrazů je určována tím, jak si zodpovídáme otázky po smyslu života, po místě člověka ve světě, tím, zda si uvědomujeme přítomnost Stvořitele.

Současné medicíně je často vyčítána nehumánnost - ovšem i ve své potenciálně nehumánní podobě medicína vychází vstříc lidským touhám a přáním, obecněji sdílenému obrazu světa. Vychází vstříc potřebě mnoha lidí sejmout ze sebe sama břemeno osobní odpovědnosti a spoluodpovědnosti - za vlastní život a za svěřené dary, za bližní, za svět.

Úvahy prezentované v tomto posteru nejsou a nemají být odsudkem - jsou jen pokusem o sdělení autentické zkušenosti, již jsme jako laici nabyli při své dobrovolné práci ve zdravotnictví.

2. "Jaký smysl má, Pane Bože, všechno to trápení?"

Září 1988 - červen 1989. Náš první kontakt s vážně nemocnými dětmi na nemocničním oddělení. Čím je potěšit? Jak jim ulehčit velké trápení? Něco přinést? Hračky, knížky? Něco uvařit? Vzít je na procházku? Povídat si? Nejvíc ze všeho chybí maminka...

Pane Bože, co s tím vším? Jaký to má všechno smysl? Jak pomoci? Naše volání nezůstalo bez odpovědi. V průběhu následujících několika let následovala setkání s desítkami lidských osudů. Pán nám dal také poznat život ve skromnosti (peněz nebylo nazbyt), abychom pocítili závislost na něm. Důležitost pomocných berliček v podobě naučených technik a teoretické průpravy slábla, naše ruce byly prázdnější a prázdnější, naše volání silnější. Až jsme začali hmatatelně pociťovat tu pravou pomoc, sílu, to pravé spočinutí. Spoluzažívat těžkou nemoc s blízkým člověkem - to umožní vidět příběh člověka, jeho zoufání, bolest, vnitřní volání a mnohdy rozřešení. Obrat. Změnu. Přiblížit se smyslu trápení. Děkujeme za tu školu života, školu bez učebnic a indexu.

3.

Postavil jsi nás, Pane, vedle smrti - abychom ji pocítili, báli se jí, přemýšleli o ní a přestávali se jí bát; aby nám pomohla vidět správně život, abychom pochopili jeho hodnotu, abychom měli sílu stát za tím, co nám říká naše svědomí...

A svědomí nám, mimo jiné, velí nemlčet o tom, s čím se setkáváme: tam, kde jsme očekávali pokornou službu, jsme často našli lež, zlobu, lhostejnost, zlodějství. Peníze tu nespraví nic. Pouze změna uvnitř člověka.

4. Nemoc jako součást Božího plánu

Zažili jsme, jak si lékař ve jménu vědy přivlastní pacienta a odloží ho, až když mu nemá co nabídnout dál. Nemoc ale není omyl, nespravedlnost, nedokonalost Božího plánu - naopak, je jeho součástí! Nelze se hlásit k Pánu slovy a ve skutcích se chovat, jako by tělo nemělo duši, jako by životní příběh rodiny neměl smysl, jako by životní pouť nemocného neměla svou jedinečnost, jako by tím kormidelníkem na pacientově cestě byl lékař.

V nemocnicích, které vznikly proto, aby lidé mohli lépe pomáhat lidem, dnes mohou panovat poměry vskutku nekřesťanské. Hradbu vzájemné loajality zúčastněných zdravotníků často prolomí až laik, nezávislý finančně i citově na zaběhnuté struktuře zařízení.

Dostat se tak blízko k nemocným dětem - a současně zůstat vně systémů a vazeb - to je těžký úkol a velká šance zároveň: šance narušit stávající lživý rituál o samospasitelnosti pouhé materialistické medicíny.

"Kdyby mě někdo poslouchal, myslel by si, že jsem blázen. Mluvila jsem na něho, i když se zdálo, že nevnímá. Četla jsem mu pohádky. (...) Měla jsem čas poprosit ho za odpuštění, že jsem nebyla vždycky ta nejlepší máma."
Maminka Marie, která svého syna doprovázela během téměř roční nemocniční léčby a byla s ním i poslední dny a hodiny jeho života.

"Když jsme se to dozvěděli, byla to pro nás hrozná rána. Manžel chodil dolů do kotelny plakat, abychom ho nikdo neviděli... A tady (ukazuje na dřevěný kříž nade dveřmi obývacího pokoje), tady jsem se modlila, aby nám ji Pán Bůh nebral. Aby nám ji nechal. Měla velký nález na obou vaječnících. A ono to zmizelo. Ještě před operací. Od té doby každý den děkujeme Pánu Bohu..."
Z vyprávění maminky Ašky

"Říkali, ať jdu domů, že už mě nepotřebuje. Nechtěli mě tam nechat. Moc mi pomohlo, co jste nám říkali v Praze na ubytovně: "Když Vás nebudou na oddělení chtít nechat, ptejte se proč; kdyby to bylo třeba kvůli hygieně, tak řekněte, že se klidně osprchujete a úplně převléknete". Já jsem to panu doktorovi řekla a on viděl, že tam opravdu chci zůstat a nechal mě tam. Byla jsem moc ráda, že jsem tam s ní byla celou dobu...
Pořád říkala: "Maminko, ty jsi tak hodná, že tu jsi se mnou. Maminko, prosím neplakej." V úterý ráno to bylo takové bezvládné tělíčko. V půl třetí v úterý dodýchala. (...)
Někteří lidé říkali: "Škoda, že neumřela hned, co to bylo za život, stejně ji nevyléčili." Ale není to pravda. Jsme rádi, že žila o čtyři roky déle. Byly to pracně posbírané střípky štěstí."
Z vyprávění maminky ze severní Moravy

5. K čemu vztahujeme naději

Existuje jeden okamžik, kdy pravda vyplouvá na povrch - okamžik, kdy čistě materialistická medicína už nemá co nabídnout. V případě nemocného dítěte se tak rodina vlastně podruhé smiřuje s diagnózou, znovu zažívá ránu a bolest z těžko představitelné ztráty. Pokud se lékař pasoval na spasitele a upíral rodině spolupodíl na odvíjení příběhu malého nemocného, zúžil tím a nasměroval jejich naději v uzdravení pouze ke své osobě, ke své odborné disciplíně a jejím metodám. V takovém scénáři je pro samotného pacienta a jeho blízké jenom malá role - většinou němá. Podobná ovečce, někdy až obětnímu beránku...

Často teprve ve chvíli, kdy již není co nabídnout, kdy není kde uplatnit záruku dosavadní léčby, stávají se pacienti a jejich rodiny sami sebou a svou naději začínají vztahovat jinam.

Někdy jsou to právě poslední dny života dítěte a doba následující po jeho odchodu, kdy v nitru blízkých proběhne ohromná a rychlá změna, cesta nového zásadního poznání. Být rodinám nablízku v těchto chvílích znamená nahlédnout ta nejosobnější tajemství, která zůstávají skryta žurnalistickému vidění, ale která na rozdíl od zjednodušených černobílých novinových příběhů dávají hluboký smysl.

6. Laictví v medicíně

Tam, kde zavedené poměry a uspořádání vztahů stojí na nepřirozeném základě, začíná zapouštět kořeny více či méně skrytá nehumánnost. Vytrácí se obyčejný a normální život a místo něj nastupuje řád založený na tom, že neměří každému stejně. Řád umožňující zahalit bezpráví do hávu velkých slov.

Laici, lidé zvenčí, jsou svojí obyčejností často neocenitelným korektivem, jsou kanálem, jímž se do nepřirozeného prostředí mohou zvolna vracet přirozené věci.

Z takového zázemí vznikla naše svépomocná ubytovna pro rodiče nemocných dětí, o kterou se spolu se samotnými rodiči už tři roky v motolské nemocnici staráme. Využilo ji už více než 650 rodičů, prarodičů a sourozenců nemocných dětí z celé republiky. Několik skromně vybavených místností dnes nabízí nejen místo k přespání, ale hlavně vlídnou a podpůrnou atmosféru, dává samotným rodičům možnost navzájem sdílet svou zkušenost, pomáhat si.

7.

Když nemocný člověk nebo jeho rodina vědomě přijme do vlastních rukou svůj díl odpovědnosti, přestane od světa jen požadovat, vystoupí ze sebe a začne dbát také o jiné, třeba o lidi do té doby cizí - a tím jako by se již vydal na cestu k uzdravení. Možná není hned patrné jeho fyzické uzdravování z viditelné nemoci, uzdravuje se však jako člověk.

"Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy mi oficiálně končila léčba. Od té chvíle jsem cítil nutnost udělat něco pro druhé lidi, kteří jsou v té situaci, co jsem byl já..."
Jarek, bývalý pacient a dnes velká opora naší práce.

8. Etikoterapie

Snad stejně dlouho, jako lidstvo provázejí nemoci, provázejí je i úvahy o spojitosti nemoci a hříchu. Vědomí neoddělitelnosti nemoci od života nemocného člověka, rozpoznání řady nečekaných - a zdaleka ne jen negativních - vlivů, jimiž choroba do osobního příběhu pacienta a jeho rodiny vstupuje, to stálo v pozadí pilné a průkopnické práce MUDr. Ctibora Bezděka, který ve 30. letech tohoto století položil v Československu základy nového a dnes málem zapomenutého oboru - etikoterapie, léčení mravností.

Teprve v dnešní době, padesát let poté, co Bezděkova první kniha "Záhada nemoci a smrti" vyšla naposledy tiskem, začínají některé z jeho principů nacházet širší ohlas mezi lékaři a přitahovat první praktické následovníky.

Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v Něho, On sám bude jednat.
Žalm 37, 5

Návrat do oddílu
Přednášky a postery.