Poznámky

Jak víte, schůzku jsme iniciovali sami - chtěli jsme navázat na jednání s p. ředitelem mgr. ing. Ludvíkem z loňského dubna, při němž nám p. ředitel slíbil do konce kalendářního roku vytipovat vhodný pozemek či budovu k realizaci našeho projeku rodičovského střediska. Do konce roku se neozval a na naše žádosti o schůzku odpověděl, že celou záležitost předal svému náměstkovi, dr. Budínskému.

Úterní schůzky se za nemocnici zúčastnil organizačně-technický náměstek ředitele, MUDr. Pavel Budínský, a vedoucí ubytovacího úseku a ubytovny pí Pixová a pí Drastilová, za Sdružení Klíček výbor jeho správní rady, tedy místopředsedkyně Monika Rotová a ing. Bronislava Urbánková (obě mají s ubytovnou zkušenost i jako maminky) a já jako předseda. Schůzce byl přítomen také RNDr. Miroslav Škaloud, jakožto senátor pro Prahu 5 (na jejímž území se motolská nemocnice nachází) a jeho asistentka. První půlhodinu nebyl p. náměstek přítomen a pracovnice ubytovacího úseku, které debatu zahájily, jí, žel, udaly poměrně konfrontační tón.

Souhrnně lze říci, že schůzka byla v rozporu se závěry našeho loňského jednání s ředitelem mgr. ing. Ludvíkem. Tehdy p. ředitel prohlásil, že naši práci vítá, že tato práce má v nemocnici své nezpochybnitelné místo a že nás „vyhánět nikdo nebude“ (viz Zpráva o schůzce se senátorem Žantovským).

Předmětem úterní schůzky naopak bylo zpochybnění této práce a její potřebnosti – zástupkyně ubytovacího úseku uváděly, že motolská nemocnice má lůžek pro rodiče dostatek (na přímý dotaz odpověděly, že jde o 80 lůžek v budově ubytovny sester, kde nyní působíme, a o samostatnou ubytovnu „pro rodiče a děti financovanou společností McDonald“ s kapacitou 20 lůžek). Na naši připomínku, že tato samostatná ubytovna je podle našich informací k dispozici pouze maminkám z onkologie a hematologie, pokud je tam klinika pošle, nám bylo řečeno, že i tato ubytovna slouží rodičům z celé nemocnice.

Toto sdělení pro nás bylo překvapením, stejně jako skutečnost, že nemocnice má nevyužitou lůžkovou kapacitu pro rodiče – podle našich zkušeností dostával personál některých klinik od ubytovacího úseku až dosud informace právě opačné, totiž, že žádné volné místo není.

Pan náměstek nám poté oznámil, že vydal příkaz, aby kliniky veškeré požadavky na ubytování rodičů směřovaly výhradně na ubytovací úsek, popřípadě na něj osobně, a aby se neobracely na nás. Jaký je účel takového nařízení – kromě toho nevyřčeného: že se tím naše ubytovna může dostat do izolace – jsme se ovšem nedozvěděli.

Poukázali jsme naopak na to, že naši ubytovnu využívají i rodiče, kteří mají možnost bezplatného ubytování na ubytovně spravované nemocnicí (pro ilustraci: někteří rodiče z „nemocniční“ ubytovny dokonce chodí, ač u nás nenocují, alespoň využívat celkem skromné zázemí „naší“ ubytovny – přicházejí si např. uvařit čaj nebo využít čistou sprchu, ba i půjčit si kbelík a hadr, aby si mohli na svém pokoji v nemocniční ubytovně vytřít). Zmínili jsme situaci, kdy rodiče ubytovaní na nemocniční ubytovně chodí s hrnky položenými na kusu rozbitého zrcadla (není podnos) na vrátnici, aby jim vrátní ze své konvice zalili vroucí vodou kávu. Pracovnice ubytovacího úseku to komentovaly jako normální, protože nemocnice poskytuje pouze nocleh a na pokoji žádný vařič být nesmí. Na náš dotaz, zda rodiče na nemocniční ubytovně nemají k dispozici žádnou kuchyňku, se nám dostalo odpovědi, že „nějaká kuchyňka tam je“, ale že v ní není žádné vybavení, protože by to rodiče stejně rozkradli, a že i tak občas kradou prádlo.

Chápeme – a pokusili jsme se to vysvětlit –, že nemocnice třeba nemá prostředky, vůli ani energii na to, aby rodičům poskytla víc než postel a ložní prádlo: naše nabídka však od samého začátku stála tak, že se – dostaneme-li k tomu alespoň minimální podmínky – pokusíme doplňovat to, co nemocnice rodičům svých pacientů zatím dát nemůže: odpovídající zázemí a širší podporu, individuálnější péči, možnost ubytovat se s rodinou… Nechápeme ovšem, proč nemocnice tuto iniciativu blokuje; v zahraničí bývá spolupráce mezi zdravotnickým zařízením a neziskovou organizací na tomto poli zcela běžná.

Pan náměstek nato řekl, že místnosti využíváme načerno, neboť neexistuje žádná smlouva – a že nám dává výpověď, což je prý z jeho strany ještě vstřícný krok, neboť při absenci smlouvy nám žádnou výpověď ani dávat nemusí. Jako zástupci naší organizace ovšem zásadně odmítáme přijmout tento druh nazírání a terminologie: v motolské nemocnici jsme nikdy nepůsobili načerno, nestalo se, že bychom místnosti svévolně obsadili a používali je k nějakým „svým“ aktivitám – využívání pokojů nám bylo zcela oficiálně povoleno vedením nemocnice jakožto něco, co je v jejím zájmu. Nejsme podnikatelé, ale svépomocná nezisková organizace sloužící rodinám, které mají v nemocnici své děti.Vždy jsme dodržovali veškerá dohodnutá pravidla a fakt, že jsme se za deset let přes své četné urgence a snahy nedomohli písemné nájemní smlouvy (ač již existovala řada pracně vytvořených konkrétních návrhů, které ovšem vždy spadly pod stůl s příchodem každého nového ředitele), ale jen písemného povolení k užívání, skutečně není naše vina. To, že žádná smlouva zatím stále nebyla podepsána, je navíc podstatně nevýhodnější pro nás, nežli pro nemocnici.

Dále jsme se od p. náměstka dozvěděli, že bude usilovat o to, abychom dosavadní prostory v budově ubytovny sester opustili, neboť chce celý dům využít výhradně k ubytování zaměstnanců. S touto systémově čistou představou však koliduje oněch údajných 80 lůžek pro rodiče, které se v současnosti podle paní Pixové v objektu nacházejí. Pokud budou také zrušena, jaký smysl má argumentovat jimi jako důkazem, že nemocnice má rodičovských lůžek dost? Pokud zrušena nebudou, proč by v témže domě nemohla naše ubytovna (do nalezení adekvátní prostorové náhrady) zůstat zachována?

Pan náměstek dále zmínil jako jeden z důvodů pro neudržitelnost současného stavu hygienické normy a fakt, že místnosti nebyly původně kolaudovány k bydlení. Ve stejných, ba z hygienického hlediska horších místnostech (okna vedoucí do zdi, nedostatečné vybavení) však rodiče začala ubytovávat a léta ubytovávala sama nemocnice. Abychom sebe ani FNM nevystavovali v této oblasti riziku, obstarali jsme si navíc hned v počátcích texty hygienických norem pro jednotlivé typy ubytoven a nocleháren a přizpůsobili jim svou práci. V jakém typu místností je oněch současných 80 lůžek, jimiž v budově ubytovny disponuje nemocnice, se nám zatím zjistit nepodařilo.

Několikrát se v diskusi ze strany zástupců FNM objevil argument, že nemocnice potřebuje především ubytovat nové lékaře a sestry. Na naši námitku, že v místnostech, které využíváme, nikdo z personálu bydlet nebude (dlouhodobé bydlení v těchto místnostech by se navíc už do rozporu s normami dostat mohlo), nám bylo řečeno, že v těchto místnostech vznikne zázemí pro personál. Zmiňované prostory (nacházejí se, mimochodem, v identickém provedení na každém patře budovy a zaujímají vždy celou polovinu nejdelší chodby) také původně jako zázemí pro personál vznikly – protože se však ukázaly jako naddimenzované a zájem o jejich využívání ze strany ubytovaných byl minimální, začala je nemocnice využívat k jiným účelům. I tak ovšem řada místností zůstala prázdných.

Dalším argumentem, který zazněl, byl nekontrolovaný pohyb cizích lidí po budově ubytovny. V debatě se nám, žel, nepodařilo dobrat toho, jak tento nekontrolovaný pohyb souvisí s pokoji, které spravujeme: vedeme přesnou evidenci, jmenné seznamy ubytovaných (včetně čísla pokoje a lůžka) předáváme každý večer na vrátnici, vedeme ubytovací knihu, všichni naši ubytovaní mají orazítkované a očíslované průkazky a služba na vrátnici má navíc právo ověřit si totožnost držitele průkazky podle občanského průkazu. Pokud by kdokoli z ubytovacího úseku shledal tato opatření jako nedostačující, můžeme samozřejmě stávající systém dále upravit; žádný podobný požadavek však zatím vznesen nebyl.

Podobně jako v minulých letech byla řeč také o tom, že nemocnice bude situaci rodičů definitivně řešit až s rekonstrukcí dětské části (investiční akce vyžadující minimálně 4 miliardy korun – v tom případě by byla rekonstrukce podle plánů hotova do čtyř let; při menším objemu prostředků potrvá přestavba déle) – po úpravách by měli být rodiče s dětmi přímo na pokoji. To je jistě ideální řešení, v tuto chvíli však přeci jen poněkud vzdálené a my jsme přesvědčeni, že dokud tento stav reálně nenastane, má naše ubytovna hluboký a každodenní smysl. A navíc ani dosažením takovéhoto ideálního (otázka je, nakolik realistického) stavu nebudou automaticky vyřešeny všechny rodičovské potřeby, o nichž hovoříme ve svém projektu z roku 1995 (namátkou jmenujme třeba ubytování ostatních členů rodiny či zázemí pro pacienty a jejich rodiče, kteří přijíždějí zdaleka a tráví v nemocnici celý den jako ambulantní pacienti).

Pan náměstek se na setkání nijak nevyjádřil ke skutečnosti, že pan ředitel dosud neodpověděl na otázky obsažené v našem dopise z března loňského roku (předán na osobní schůzce v dubnu, text zde) a že nám ani, jak na schůzce slíbil, nepodal informaci o pozemcích, které nemocnice nebude využívat a na nichž by případně mohlo vyrůst nové rodičovské středisko (v intencích našeho výše zmíněného projektu podaného v roce 1995). V pravomoci ředitele samozřejmě není nějaký pozemek přidělit, ale proto, abychom mohli rozběhnout případná jednání s příslušnými státními institucemi, potřebujeme vědět, které území by z tohoto pohledu bylo pro vedení nemocnice přijatelné.

Znovu byla, i na popud pana senátora Škalouda, otevřena otázka budovy bývalé porodnice. Stanovisko p. náměstka je takové, že pokud o budovu požádáme (žádost o tento nevyužívaný objekt jsme v minulých letech písemně podávali na vedení nemocnice třikrát), umožní nám ji využívat s tím, že nezaručí, kdy přesně bude – v rámci plánované přestavby – stržena. Vzhledem k tomu, že se budova již více než šest let neudržuje, lze očekávat, že náklady na její – byť třeba částečné – zprovoznění by nebyly nijak malé. Dalším úvahám však můžeme dát průchod teprve poté, co stav budovy uvidíme ve skutečnosti: klíč nám má být zapůjčen v příštím týdnu, po návratu správce z pracovní neschopnosti.

Pan senátor také přislíbil pomoc při případném hledání vhodného pozemku mimo areál fakultní nemocnice.

Otázka místnosti, k jejímuž vyklizení jsme byli vyzváni, se bohužel vyvinula v náš neprospěch: ač stále nejsme přesvědčeni o tom, že není jiného řešení, přislíbili jsme nakonec, že pokoj uvolníme do konce příštího týdne. Podmínky pro naši práci se tím ovšem výrazně zhorší.

Někteří z Vás se po telefonu ptali na důvod přítomnosti pana senátora Škalouda. Jak víte, loňské jednání s ředitelstvím (poté, co FNM nijak nereagovalo na naše podněty a snahy) inicioval tehdejší senátor pro Prahu 5, pan Michael Žantovský. Jeho iniciativu jsme velmi přivítali, neboť jsme si od ní slibovali především nastolení určité kontinuity: pokud totiž při dosavadních jednáních nebyl přítomen nikdo „zvenčí“, dočkali jsme se sice vlídných slov a nadějných slibů, ale nikdy ne pozitivního činu. Námi dodané materiály se vždy ztratily, komunikace ustala a při dalším jednání jsme zpravidla začínali opět znovu od nuly. Doufali jsme tedy, že závěry učiněné v přítomnosti senátora jakožto voleného zástupce občanů budou platnější a trvalejší a bude se na ně možné odvolat. I slovo je závazkem – a je nutno za ním stát; společnost, která nepsanému slovu upírá váhu, šlape po hodnotách, na nichž odjakživa stálo lidské soužití. Panu senátoru Žantovskému však vypršel mandát – oslovili jsme tedy jeho nástupce, ten ale výstup z předešlých jednání neznal a mohl proto snadno nabýt dojmu, že se poněkud donkichotsky domáháme něčeho, na co vlastně nemáme žádný nárok a co koneckonců není tak úplně podstatné. Naše současné jednání však není bez kořenů a naše působení bez významu. Věřím, že si i jako nezisková organizace zasloužíme od státní nemocnice, v jejíž prospěch už deset let působíme, čestné, vstřícné a slušné jednání. Panu senátoru Škaloudovi ovšem v každém případě patří náš dík za jeho zájem, nasazení i za ochotu celou záležitost nadále sledovat.

Jiří Královec, 5. března 2003


	Poznámky z jednání na ředitelství FNM o svépomocné ubytovně pro rodiče dne 4. března 2003 Vážení přátelé, děkujeme za Váš zájem projevený telefony, e-maily i SMS – schůzka, kterou jsme v úterý 4. března v motolské nemocnici absolvovali, bude z naší strany vyžadovat ještě hlubší reflexi, zatím se zde alespoň za sebe pokusím shrnout její průběh a závěry - a v jemné ilustrační nadsázce i své pocity. Jak víte, schůzku jsme iniciovali sami - chtěli jsme navázat na jednání s p. ředitelem mgr. ing. Ludvíkem z loňského dubna, při němž nám p. ředitel slíbil do konce kalendářního roku vytipovat vhodný pozemek či budovu k realizaci našeho projeku rodičovského střediska. Do konce roku se neozval a na naše žádosti o schůzku odpověděl, že celou záležitost předal svému náměstkovi, dr. Budínskému. Úterní schůzky se za nemocnici zúčastnil organizačně-technický náměstek ředitele, MUDr. Pavel Budínský, a vedoucí ubytovacího úseku a ubytovny pí Pixová a pí Drastilová, za Sdružení Klíček výbor jeho správní rady, tedy místopředsedkyně Monika Rotová a ing. Bronislava Urbánková (obě mají s ubytovnou zkušenost i jako maminky) a já jako předseda. Schůzce byl přítomen také RNDr. Miroslav Škaloud, jakožto senátor pro Prahu 5 (na jejímž území se motolská nemocnice nachází) a jeho asistentka. První půlhodinu nebyl p. náměstek přítomen a pracovnice ubytovacího úseku, které debatu zahájily, jí, žel, udaly poměrně konfrontační tón. Souhrnně lze říci, že schůzka byla v rozporu se závěry našeho loňského jednání s ředitelem mgr. ing. Ludvíkem. Tehdy p. ředitel prohlásil, že naši práci vítá, že tato práce má v nemocnici své nezpochybnitelné místo a že nás „vyhánět nikdo nebude“ (viz Zpráva o schůzce se senátorem Žantovským). Předmětem úterní schůzky naopak bylo zpochybnění této práce a její potřebnosti – zástupkyně ubytovacího úseku uváděly, že motolská nemocnice má lůžek pro rodiče dostatek (na přímý dotaz odpověděly, že jde o 80 lůžek v budově ubytovny sester, kde nyní působíme, a o samostatnou ubytovnu „pro rodiče a děti financovanou společností McDonald“ s kapacitou 20 lůžek). Na naši připomínku, že tato samostatná ubytovna je podle našich informací k dispozici pouze maminkám z onkologie a hematologie, pokud je tam klinika pošle, nám bylo řečeno, že i tato ubytovna slouží rodičům z celé nemocnice. Toto sdělení pro nás bylo překvapením, stejně jako skutečnost, že nemocnice má nevyužitou lůžkovou kapacitu pro rodiče – podle našich zkušeností dostával personál některých klinik od ubytovacího úseku až dosud informace právě opačné, totiž, že žádné volné místo není. Pan náměstek nám poté oznámil, že vydal příkaz, aby kliniky veškeré požadavky na ubytování rodičů směřovaly výhradně na ubytovací úsek, popřípadě na něj osobně, a aby se neobracely na nás. Jaký je účel takového nařízení – kromě toho nevyřčeného: že se tím naše ubytovna může dostat do izolace – jsme se ovšem nedozvěděli. Poukázali jsme naopak na to, že naši ubytovnu využívají i rodiče, kteří mají možnost bezplatného ubytování na ubytovně spravované nemocnicí (pro ilustraci: někteří rodiče z „nemocniční“ ubytovny dokonce chodí, ač u nás nenocují, alespoň využívat celkem skromné zázemí „naší“ ubytovny – přicházejí si např. uvařit čaj nebo využít čistou sprchu, ba i půjčit si kbelík a hadr, aby si mohli na svém pokoji v nemocniční ubytovně vytřít). Zmínili jsme situaci, kdy rodiče ubytovaní na nemocniční ubytovně chodí s hrnky položenými na kusu rozbitého zrcadla (není podnos) na vrátnici, aby jim vrátní ze své konvice zalili vroucí vodou kávu. Pracovnice ubytovacího úseku to komentovaly jako normální, protože nemocnice poskytuje pouze nocleh a na pokoji žádný vařič být nesmí. Na náš dotaz, zda rodiče na nemocniční ubytovně nemají k dispozici žádnou kuchyňku, se nám dostalo odpovědi, že „nějaká kuchyňka tam je“, ale že v ní není žádné vybavení, protože by to rodiče stejně rozkradli, a že i tak občas kradou prádlo. Chápeme – a pokusili jsme se to vysvětlit –, že nemocnice třeba nemá prostředky, vůli ani energii na to, aby rodičům poskytla víc než postel a ložní prádlo: naše nabídka však od samého začátku stála tak, že se – dostaneme-li k tomu alespoň minimální podmínky – pokusíme doplňovat to, co nemocnice rodičům svých pacientů zatím dát nemůže: odpovídající zázemí a širší podporu, individuálnější péči, možnost ubytovat se s rodinou… Nechápeme ovšem, proč nemocnice tuto iniciativu blokuje; v zahraničí bývá spolupráce mezi zdravotnickým zařízením a neziskovou organizací na tomto poli zcela běžná. Pan náměstek nato řekl, že místnosti využíváme načerno, neboť neexistuje žádná smlouva – a že nám dává výpověď, což je prý z jeho strany ještě vstřícný krok, neboť při absenci smlouvy nám žádnou výpověď ani dávat nemusí. Jako zástupci naší organizace ovšem zásadně odmítáme přijmout tento druh nazírání a terminologie: v motolské nemocnici jsme nikdy nepůsobili načerno, nestalo se, že bychom místnosti svévolně obsadili a používali je k nějakým „svým“ aktivitám – využívání pokojů nám bylo zcela oficiálně povoleno vedením nemocnice jakožto něco, co je v jejím zájmu. Nejsme podnikatelé, ale svépomocná nezisková organizace sloužící rodinám, které mají v nemocnici své děti.Vždy jsme dodržovali veškerá dohodnutá pravidla a fakt, že jsme se za deset let přes své četné urgence a snahy nedomohli písemné nájemní smlouvy (ač již existovala řada pracně vytvořených konkrétních návrhů, které ovšem vždy spadly pod stůl s příchodem každého nového ředitele), ale jen písemného povolení k užívání, skutečně není naše vina. To, že žádná smlouva zatím stále nebyla podepsána, je navíc podstatně nevýhodnější pro nás, nežli pro nemocnici. Dále jsme se od p. náměstka dozvěděli, že bude usilovat o to, abychom dosavadní prostory v budově ubytovny sester opustili, neboť chce celý dům využít výhradně k ubytování zaměstnanců. S touto systémově čistou představou však koliduje oněch údajných 80 lůžek pro rodiče, které se v současnosti podle paní Pixové v objektu nacházejí. Pokud budou také zrušena, jaký smysl má argumentovat jimi jako důkazem, že nemocnice má rodičovských lůžek dost? Pokud zrušena nebudou, proč by v témže domě nemohla naše ubytovna (do nalezení adekvátní prostorové náhrady) zůstat zachována? Pan náměstek dále zmínil jako jeden z důvodů pro neudržitelnost současného stavu hygienické normy a fakt, že místnosti nebyly původně kolaudovány k bydlení. Ve stejných, ba z hygienického hlediska horších místnostech (okna vedoucí do zdi, nedostatečné vybavení) však rodiče začala ubytovávat a léta ubytovávala sama nemocnice. Abychom sebe ani FNM nevystavovali v této oblasti riziku, obstarali jsme si navíc hned v počátcích texty hygienických norem pro jednotlivé typy ubytoven a nocleháren a přizpůsobili jim svou práci. V jakém typu místností je oněch současných 80 lůžek, jimiž v budově ubytovny disponuje nemocnice, se nám zatím zjistit nepodařilo. Několikrát se v diskusi ze strany zástupců FNM objevil argument, že nemocnice potřebuje především ubytovat nové lékaře a sestry. Na naši námitku, že v místnostech, které využíváme, nikdo z personálu bydlet nebude (dlouhodobé bydlení v těchto místnostech by se navíc už do rozporu s normami dostat mohlo), nám bylo řečeno, že v těchto místnostech vznikne zázemí pro personál. Zmiňované prostory (nacházejí se, mimochodem, v identickém provedení na každém patře budovy a zaujímají vždy celou polovinu nejdelší chodby) také původně jako zázemí pro personál vznikly – protože se však ukázaly jako naddimenzované a zájem o jejich využívání ze strany ubytovaných byl minimální, začala je nemocnice využívat k jiným účelům. I tak ovšem řada místností zůstala prázdných. Dalším argumentem, který zazněl, byl nekontrolovaný pohyb cizích lidí po budově ubytovny. V debatě se nám, žel, nepodařilo dobrat toho, jak tento nekontrolovaný pohyb souvisí s pokoji, které spravujeme: vedeme přesnou evidenci, jmenné seznamy ubytovaných (včetně čísla pokoje a lůžka) předáváme každý večer na vrátnici, vedeme ubytovací knihu, všichni naši ubytovaní mají orazítkované a očíslované průkazky a služba na vrátnici má navíc právo ověřit si totožnost držitele průkazky podle občanského průkazu. Pokud by kdokoli z ubytovacího úseku shledal tato opatření jako nedostačující, můžeme samozřejmě stávající systém dále upravit; žádný podobný požadavek však zatím vznesen nebyl. Podobně jako v minulých letech byla řeč také o tom, že nemocnice bude situaci rodičů definitivně řešit až s rekonstrukcí dětské části (investiční akce vyžadující minimálně 4 miliardy korun – v tom případě by byla rekonstrukce podle plánů hotova do čtyř let; při menším objemu prostředků potrvá přestavba déle) – po úpravách by měli být rodiče s dětmi přímo na pokoji. To je jistě ideální řešení, v tuto chvíli však přeci jen poněkud vzdálené a my jsme přesvědčeni, že dokud tento stav reálně nenastane, má naše ubytovna hluboký a každodenní smysl. A navíc ani dosažením takovéhoto ideálního (otázka je, nakolik realistického) stavu nebudou automaticky vyřešeny všechny rodičovské potřeby, o nichž hovoříme ve svém projektu z roku 1995 (namátkou jmenujme třeba ubytování ostatních členů rodiny či zázemí pro pacienty a jejich rodiče, kteří přijíždějí zdaleka a tráví v nemocnici celý den jako ambulantní pacienti). Pan náměstek se na setkání nijak nevyjádřil ke skutečnosti, že pan ředitel dosud neodpověděl na otázky obsažené v našem dopise z března loňského roku (předán na osobní schůzce v dubnu, text zde) a že nám ani, jak na schůzce slíbil, nepodal informaci o pozemcích, které nemocnice nebude využívat a na nichž by případně mohlo vyrůst nové rodičovské středisko (v intencích našeho výše zmíněného projektu podaného v roce 1995). V pravomoci ředitele samozřejmě není nějaký pozemek přidělit, ale proto, abychom mohli rozběhnout případná jednání s příslušnými státními institucemi, potřebujeme vědět, které území by z tohoto pohledu bylo pro vedení nemocnice přijatelné. Znovu byla, i na popud pana senátora Škalouda, otevřena otázka budovy bývalé porodnice. Stanovisko p. náměstka je takové, že pokud o budovu požádáme (žádost o tento nevyužívaný objekt jsme v minulých letech písemně podávali na vedení nemocnice třikrát), umožní nám ji využívat s tím, že nezaručí, kdy přesně bude – v rámci plánované přestavby – stržena. Vzhledem k tomu, že se budova již více než šest let neudržuje, lze očekávat, že náklady na její – byť třeba částečné – zprovoznění by nebyly nijak malé. Dalším úvahám však můžeme dát průchod teprve poté, co stav budovy uvidíme ve skutečnosti: klíč nám má být zapůjčen v příštím týdnu, po návratu správce z pracovní neschopnosti. Pan senátor také přislíbil pomoc při případném hledání vhodného pozemku mimo areál fakultní nemocnice. Otázka místnosti, k jejímuž vyklizení jsme byli vyzváni, se bohužel vyvinula v náš neprospěch: ač stále nejsme přesvědčeni o tom, že není jiného řešení, přislíbili jsme nakonec, že pokoj uvolníme do konce příštího týdne. Podmínky pro naši práci se tím ovšem výrazně zhorší. Někteří z Vás se po telefonu ptali na důvod přítomnosti pana senátora Škalouda. Jak víte, loňské jednání s ředitelstvím (poté, co FNM nijak nereagovalo na naše podněty a snahy) inicioval tehdejší senátor pro Prahu 5, pan Michael Žantovský. Jeho iniciativu jsme velmi přivítali, neboť jsme si od ní slibovali především nastolení určité kontinuity: pokud totiž při dosavadních jednáních nebyl přítomen nikdo „zvenčí“, dočkali jsme se sice vlídných slov a nadějných slibů, ale nikdy ne pozitivního činu. Námi dodané materiály se vždy ztratily, komunikace ustala a při dalším jednání jsme zpravidla začínali opět znovu od nuly. Doufali jsme tedy, že závěry učiněné v přítomnosti senátora jakožto voleného zástupce občanů budou platnější a trvalejší a bude se na ně možné odvolat. I slovo je závazkem – a je nutno za ním stát; společnost, která nepsanému slovu upírá váhu, šlape po hodnotách, na nichž odjakživa stálo lidské soužití. Panu senátoru Žantovskému však vypršel mandát – oslovili jsme tedy jeho nástupce, ten ale výstup z předešlých jednání neznal a mohl proto snadno nabýt dojmu, že se poněkud donkichotsky domáháme něčeho, na co vlastně nemáme žádný nárok a co koneckonců není tak úplně podstatné. Naše současné jednání však není bez kořenů a naše působení bez významu. Věřím, že si i jako nezisková organizace zasloužíme od státní nemocnice, v jejíž prospěch už deset let působíme, čestné, vstřícné a slušné jednání. Panu senátoru Škaloudovi ovšem v každém případě patří náš dík za jeho zájem, nasazení i za ochotu celou záležitost nadále sledovat. Jiří Královec, 5. března 2003

Poznámky z jednání na ředitelství FNM o svépomocné ubytovně pro rodiče dne 4. března 2003